Můj prapodivnej červenec

Za chvíli začíná poslední červencovej den a já dnes tak přemýšlím, co jsem vlastně ten měsíc prázdnin dělala?? Připadá mi, že naprosto NIC! Ale na druhou stranu že to bylo docela hektický. Vlastně jsem celej červenec byla nemocná. A Bůh mi měnil plány a znovu dokázal, že když ho někdy nechci slyšet, tak on si najde cestu ke mě, najde způsob, jak mi sdělit to, co On chce. 

Moje potíže začaly asi 4. července nebo tak nějak, šílený bolesti hlavy, jako ještě nikdy. Tak jsem si vzala kapky, šla spát a myslela si, že to do druhýho dne přejde jako vždycky. Ale nepřešlo a hlava bolela neustále, jen jsem ležela na zemi v pokoji a koukala do stropu a nechápala jsem. Navíc jsem byla z toho tak nervózní po pár dnech, že jsem se chovala jak idiot v některých věcech. Pak mě začalo bolet v krku a přišla i zvýšená teplota, takže jsem v pondělí šla k doktorovi. Já k doktorům moc nechodím, ale bylo pondělí a já měla mít ve středu promoci! Tak jsem dostala třídenní antibiotika.. Jela jsem na promoci zesláblá, a hodně z vás ví, co se stalo.. ano, švihla jsem tam sebou (ne že bych zakopla.. to by možná bylo míň trapný :D ) Ale ok, říkala jsem si, třeba to zabere ty antibiotika.. Ale neee. Tak jsem šla k zastupujícímu panu doktorovi asi týden po promoci, s knedlíkem v krku a šílenou rýmou. Dostala jsem další antibiotika, tentokrát na týden. Trochu mě děsilo, že si tím zničím střevní mikroflóru a játra (zvlášť když mě chvílema napadalo, jestli nemám mononukleózu)... ale začalo to být lepší. Dokonce jsem si začala myslet, že na ten Sport Camp přece jen pojedu. Ale Bůh sám dobře ví, kam mám jet a kam ne. A někdy mi to musí říct tak, že mě zachumlá do peřin. Po pár dnech braní antibiotik mi zmiznul ten angínovej "knedlík v krku" a i mandle se spravily, ale z ničehonic mě začal bolet jazyk. Jazyk, pro mě naprosto neznáma nová bolest! Nevím, jestli jste to někdy zažili, ale je to hodně nepříjemný. Bolel mě při mluvení, a když jsem chtěla jíst, myslela jsem že mi ten jazyk snad upadne. Tak jsem šla na ORL oddělení, protože jsem nevěděla kam jinam s tím jít. A tam pan doktor neměl ponětí, co to může být. Jen koukal a koukal a nic nevykoumal.  A žádný testy, třeba odběr krve nebo výtěr z úst.. nic. (Jako vážně, když nevím co pacientovi je, tak nedělám žádný testy, jen čekám jestli se to zlepší nebo zhorší??!) Byla jsem z toho úplně pschicky hotová, protože jsem mohla jíst jen kašičky, a i to dost bolelo. Tudíž jsem řekla, že na Sport Camp nemůžu :( A konečně minulý pátek jsme přišli, kde je zádrhel :D Příště až mi bude pan doktor předepisovat antibiotika, a zeptá se: "Jste alergická na penicilin?" ... řeknu "Ano, penicilin NE!" :D

Takže tohle je ve zkratce (hah) můj nemocný červenec. Nejlepší ale je, že celá tahle situace je hrozně fajn v tom, že Bůh mluví. Za tu dobu, co jsem mohla jen ležet a koukat do zdi jsem si uvědomila spoustu věcí, se kterýma se teď potýkám.. některý víc osobní, některý míň. Například vím, že se musím naučit pokoře a nechat se vést Bohem. Abych pravdu řekla, posledních pár měsíců jsem si zvykla dělat věci po svým a nebavit se o tom s Bohem. Vím, že jsem se ani moc nemodlila za státnice, přijímačky, bakalářku atd. A to škola ještě není to nejdůležitější. Když se mě kazatel zeptal, jestli pojedu na SportCamp, automaticky jsem odpověděla ano. Vůbec, ale vůbec jsem se nenamáhala se za to modlit, modlit se za to kde mám letos být, abych sloužila Bohu. Prostě jsem chtěla jít vlastní cestou. Ale naštěstí Bůh dává "facky" = situace, kdy nás donutí si uvědomit, co děláme špatně. A za to jsem moc vděčná, za tyhle "Boží facky" :) Občas čtu úryvky z knížek od Corrie Ten Boom, a ta paní pro mě začíná být opravdovým vzorem, takovou ženou bych se chtěla stát. Ženou, která se nebála, protože věděla, že Pán Bůh je s ní. V jedné té knížce píše, že trápit se starostmi je neposlušnost, a já jsem byla hodně neposlušná... Nechala jsem se naplnit strachem a úzkostí (což jsou podle Corrie ty nejúčinnější zbraně toho zlého). Vím, že Pán Ježíš je vítěz. Je vítěz, a i když se může zdát, že satan vyhrává, nikdy se to nestane. Ježíš je vítěz :) A i když nám se situace zdá neřešitelná... Bůh může "lusknout prsty" a všechno je jinak...

Modlím se, aby Pán Bůh odstranil tenhle strach z různých věcí a nahradil ho láskou a radostí, kterou tolik potřebuju. Modlím se, abych byla dostatečně pokorná na to, abych se Bohem nechala vést, abych mu opravdu hluboce důvěřovala. A modlím se i za kohokoli, kdo dočetl až sem, aby mohl vidět a být vděčný za to, jak Pán Ježíš působí v jeho/jejím životě.