Rozhodla jsem se, že ze svého jídelníčku na blíže neurčený čas vyřadím lepek (nebo ho výrazně omezím) kvůli nějakým zdravotním potížím. Tudíž nastal čas, kdy budu muset při vaření být trochu víc kreativní než obvykle :) A to je výzva! Bezlepkové stravování není až tak složité jak se na první pohled může zdát...
Tady je recept na bezlepkové vafle - rychlé, jednoduché, chutné.
500 ml mléka
2 vejce
1 balíček vanilkového cukru
2 lžičky kypřicího prášku do pečiva
75 g rozpuštěného másla
cca 180 g mouky (já dávala 60 g Jizerky, 50g pohankové mouky, 70g rýžové mouky)
(1 lžíce cukru - já nedávám, protože si na vafle dávám nutellu nebo marmeládu, a ty to osladí dost)
Všechny ingredience smícháme dohromady, promícháme metličkou, rozehřejeme vaflovač, a můžeme začít!! :) Vafle jsou hotové během pár minutek. Můžete si je dát s nutellou, burákovým máslem, nebo s marmeládou (můj osobní favorit je domácí mirabelková marmeláda).
Právě sedím na zemi, notebook na klíně a všude kolem mě po zemi fotky a rozstříhané kusy fialového a zeleného kartonu - usilovně vyrábím svatební oznámení.
Můj pokojík už je poloprázdný. Poličky bez knih jsou v mém pokoji podivný zjev. Ale moje knížky jsou v krabicích v našem společném bytečku a čekají, až je budu mít kam dát. Je to zvláštní po 23 letech bydlet jinde.. ale těším se. Bude to něco nového, a bude to sranda dohadovat se o tom, jak se co bude dělat.
Ale to odbočuji od toho, co jsem chtěla jen krátce napsat.
Dnes jsme měli (jako každou neděli) shromáždění ve sboru - zpívání, kázání, modlení... Posledních pár měsíců mám problémy se soustředit na kázání.. Upřímně, ty neděle mi moc nedávaly. Ale i když jsem vzdorná a někdy se ani nesnažím naslouchat, Bůh tu je. Pořád. A je trpělivý.
Dnes bylo kázání o Abrahamovi a Izákovi - jak Bůh řekl Abrahamovi, aby obětoval svého milovaného syna Izáka (=aby ho zabil jako oběť Bohu). Abraham tak důvěřoval Bohu, že to byl ochoten udělat, a Bůh ho zastavil až na poslední chvíli. To je úžasné mít takovou víru. V tu chvíli jsem si připadala strašně, protože jsem si byla jistá, že bych tohle neudělala.
Bůh nechce, abychom mu dávali nějaké "zbytky". Bůh chce, abychom mu dali to nejlepší, co máme. Děláš to? Je to zatraceně težký, jsme sobečtí. Ale když dáme Bohu to nejlepší, neznamená to, že to ztrácíme... Ve výsledku se spíš člověk ochudí, když si snaží urvat co největší kus pro sebe.
Jsem moc ráda za dnešní nedělní slovo. Díky Pane za všechny způsoby, kterými s námi komunikuješ.
Tak už jsem zase nějaký čas nepsala, a dnes je takový divný den, že se zas musím trochu "vypovídat"... začínající jaro je jako pokročilý podzim - sychravo, bahno, zima. Ok, možná o počasí má na mou náladu vliv. Ale procházím taky spoustou změn.
Zatím nejvýraznější změnou za poslední dobu je (kromě zasnoubení :-) ) to, že jsem začala chodit do práce. Juhuuuu!! Zvláštním (ne)náhodným způsobem jsem dostala dobrou práci - já vím, že za to vděčím Bohu. Vše se stalo v pravý čas. Je to hodně náročný - spousta věcí, co se musím naučit, jelikož jsem je nikdy nedělala. Ale je to v podstatě moje vysněná práce, takže si nemůžu stěžovat co? :) Vím, že Bůh je se mnou a že mi tu práci nevybral jen tak náhodou. Chvála Jemu za to, jak se o mě stará i po finanční stránce! (První výplata, to je skvělý pocit!)
Další změnou, kterou jsem prošla, byla Skupinka v rámci Kostelu Jinak. KOSTEL Jinak mi přirostl k srdci. Zpočátku jsem byla proti, a říkala jsem, že asi budu chodit do jiného sboru, ale Bůh tohle změnil, a já jsem za to moc vděčná. Ty sobotní večery se pro mě zase staly chvílema načerpání, chval, společenství. Je to dobré. Je úžasný pozorovat, jak rozdílní lidi se v takovým Kostele sejdou, jak jsme každý jiný, ale přece máme něco - Někoho, kdo nás spojuje.
Celkově jsem strašně vděčná za svoji "church family" a za službu, kterou děláme. Poslední dobou mě povzbuzují lidi, od kterých bych to ani nečekala, protože se moc nevidíme třeba. A co se týče služby, tak to je Mladej Volant (MV). Ani nedokážu popsat svoje pocity kolem MV... když jsme před 3 rokama začínali, skoro nikoho z děcek (tehdy asi dvanáctiletých) neznala, jen trochu holky, ale spíš jen podle jmen. Navíc já jsem člověk, který si hodně těžko vytváří blízké vztahy, potřebuju na to hodně času. Je to zvláštní (a nevím, jestli dobré nebo špatné), ale zatím vidím výsledky spíš na růstu vedoucích. Za tu dobu mě toho Bůh tolik naučil (jak o trpělivosti, sebezapření tak i přijímání druhých).. Holky mi neuvěřitelně přirostly k srdci - vidím, jak rostou, jak se mění (názorově, vzhledově, duchovně?) Tenhle rok jsme začaly mít přespávačky občas, a musím říct, že je to vždycky požehnaný čas. Občas cítím, že satan se mě pokouší odradit od téhle služby a znechutit. Občas to nejde jak bychom si přáli, děcka dělají bordel, ruší povídání vedoucích, vedoucí se nepřipraví jak by měli.. spousta věcí občas nejde tak, jak chceme - jsme hříšní lidi, nedokonalí... Ale Bůh mě pořád utvrzuje, že tohle má smysl. Že i když nevidím "výsledky" třeba hned, tak to nevadí. Jde o šíření toho, co pro každýho z nás Bůh udělal. Každý jednotlivec tuhletu pravdu může přijmout jindy, v ten pravý čas, nebo i nikdy. Vždyť přece mně to taky docela trvalo, než jsem přijala evangelium!
No, na srdci toho mám mnohem víc, ale pro dnešek je tohle asi vše - jen jsem se chtěla trochu podělit o to, za co jsem vděčná. Nevím, co bude v budoucnu, ale vím, že to je v dobrých - vlastně v těch nejlepších rukou. Bůh nás provází různýma zkouškama, aby se tím posilovala naše víra. A taky do různých služeb nás povolává na různou dobu... asi se budu muset naučit tohle přijmout. Nemám ráda změny, ale to je špatně. Proč se stresovat pořád? Neměli bychom spíš věřit tomu, že Bůh ví, co dělá, a přijímat situace, do kterých se dostáváme, s větším klidem a důvěrou?
PS: "Dosti výlevů"... to je jedna hláška, která se mi k tomuhle blogpostu hodí - dost si tu vylívám srdce přece :D i když původně je myšlená trochu jinak. to jen tak. nechtěla jsem jako nadpis napsat "February update" nebo "Jarní novinky" nebo něco podobně lame.. :-P
Před nějakým časem jsem na Mladým VOLANTu měla program na starost a rozhodla jsem se děckám říct, jak se o mě Bůh stará, a že Boha zajímá, co děláme, jak se chováme, že Mu to není ukradený, protože určitě si všichni občas pomyslíme, že jo.
Jako hříšní lidi si pro sebe často přejeme věci, které pro nás nejsou dobré. Ale tak moc je chceme, že nevidíme, že by nám teď neprospělo, kdybychom je dostali... Jedině Bůh nás zná natolik, že On ví, co je pro nás dobré. Já bych třeba chtěla mnohem větší víru než mám teď, vadí mi, že se často strachuju (hlavně o budoucnost, že nevím, jakse bude můj život dál ubírat). Ale když čtu Bibli, je tam jasně napsaný, že se nemám strachovat. A když to dělám, tak je to neposlušnost Bohu, a nevíra v Jeho spolehlivost a moc (jak píše Corrie Ten Boom v knize Odlesky Boží slávy). Dál píše, jak se tohoto strachu můžem zbavit - nechat se vést Duchem Božím: "Neboť Bůh nám nedal Ducha bázlivosti, nybrž ducha síly, lásky a rozvahy." (2. Timoteovi 1:7)
Chtěla jsem se vdát. Brzy. A neviděla jsem, že na to ještě ani já ani Ivo nejsme připravení, nedůvěřovala jsem v tomhle Bohu, vůbec. Ale modlila jsem se za to, abych mu důvěřovala, abych byla trpělivá. A Bůh ve své MILOSTI moje modlitby za zasnoubení nevyslyšel když jsem tak moc chtěla.. Asi před tři čtvrtě rokem jsem konečně přestala zarytě myslet na to, kdy už se konečně budu vdávat a začala jsem si užívat, jak je nám spolu dobře, a za toho půl roku jsme se snad poznali víc než za ty dva roky předtím. Tohle byla obrovská Boží milost pro nás oba. A vlastně až když jsem přestala být tak posedlá zásnubním prstýnkem (samozřejmě, že jsem o tom přemýšlela, ale už jsem cítila jakýsi KLID uvnitř a pohodu), tak to požádání o ruku přišlo.
Takže moje dnešní pointa asi je to, že musíme mít trpělivost čekat na to, co pro nás Bůh má. Ať už je to v lásce, práci nebo čemkoli jiným. Dělat plány není hřích - hřích je to, když nepočítáme s tím, že Bůh ty plány může změnit. Já jsem zklamala teda hodněkrát...
Mám pocit, že si nezasloužím nic z toho, co mám nebo co se mi v životě děje. Jsem moc vděčná za to, jak se o mě Bůh stará, že to můžu docela jasně vidět (někdy hned, někdy až za čas), jsem taky vděčná za lidi kolem mě, co se modlí za mě... I am just so overflowing with thankfulness!!
Je to zvláštní přemýšlet o tom, že tyto Vánoce jsou nejspíš poslední, které trávím doma s rodiči a pejskem. Neuvěřitelně se těším, až budu moct toto období strávit tak, jak chci já (případně můj manžel). Těším se, až budu péct vlastní cukroví, zkoušet nové, až si Vánoce užiju v klidu. Představuju si to tak, že nebudu dělat moc humbuku kolem uklízení, žádnej mega úklid typu umývání oken když venku sněží! :D Ale mít doma normálně uklizeno, mít provoněný byt cukrovím a domácím chlebem, koukat na filmy ( má vánoční klasika je Střihoruký Edward a Sám doma 1 a 2), jít na procházku, vytvořit vlastní vánoční tradici, kterou bychom naučili děti v budoucnu, pozvat rodinu jeden den, přátele další - prostě být v klidu! :)
Každý rok se těším na Vánoční slavnost dětí, kterou máme u nás v církvi - není to představení jako v národním divadle, ale člověk se zasměje a je to prostě fajn vidět, kolik dětí máme ve sboru, a jak se stydí když mají říct báničku! :D na jednu stranu je mi líto, že jsem tohle nezažila, když jsem byla malá.
Dárky jsou fajn, když je dáváme takzvaně "od srdce" :) já k tomu ještě přidávám "a když je máte za co koupit" ;-)
Takže si tak sním, jaké budou příští Vánoce, ale tyhle poslední doma zatím jsou taky docela dobrý! Zabavím se aspoň u pečení - třeba u zlatých prasátek jsem si fakt vyhrála!
Thumbprint cookie, to znamená doslova "sušenka s obtiskem palce", a i když v mnoha receptech je, že ten důlek se má dělat koncem od vařečky, tak nejrychlejší a nejhezčí výsledek stejně způsobil můj prst :D Takže během tvarování sušenek neolizovat prsty a hurá do toho!
Na těsto:
230 g Hery
1/2 hrnku cukru (pískový)
2 žloutky
1 lžička vanilkového nebo mandlového extraktu (s mandlovým opatrně)
2 a 1/2 hrnku polohrubé mouky (část možno nahradit hladkou moukou - v originálním receptu je "all-purpose flour")
1/2 lžičky soli
Na pomerančovou náplň:
1/3 hrnku pískového cukru
1 lžíce hladké mouky
1 vejce
1-2 lžičky jemně nastrouhané pomerančové kůry
1 lžíce čerstvé pomerančové šťávy
1/8 lžičky soli (prostě trošku soli :D )
Z ingrediencí vytvořte těsto (teď si nemůžu vzpomenout, jestli jsem těsto dělala mixérem nebo na vále.. ale asi oběma způsoby, po přidání mouky bylo na můj mixér určitě moc hutné) a nechte alespoň hodinu vychladit v lednici.
Mezitím si můžete udělat pomerančovou náplň. Jako náplň můžete dát v podstatě jakoukoli marmeládu (takové ty tuhé džemy ale nejdřív rozhřát v mikrovlnce, aby to bylo tekuté!!). Já minule do těsta přidala kakao, takže jsem měla půlku tmavých a půlku světlých cookies. Kromě marmelády by se jako náplň mohla dát i čokoláda, nebo oříšky.
Z těsta lžičkou odebírejte těsto, udělejte z něj kuličku, tu mezi dlaněmi mírně rozplácněte a položte na plech. Prstem opatrně a pomalu vytvořte uprostřed důlek. Během stlačování je okraje placky mají tendenci praskat, tak na to pozor. Jakmile máte plný plech sušenek s důlky, je čas péct. Do trouby vyhřáté na 180° dejte plech asi na 10 minut. Sušenky se nafouknou trochu a důlky zmenší. Po těch 10 minutách plech vyndejte, koncem vařečky nebo (pro ty odvážnější) prstem znovu vytlačte důlky do sušenek, a lžičkou do nich nalijte pomerančovou náplň. Znovu dejte do trouby a pečte dalších asi 10 minut.
Je důležité nechat sušenky předpéct a náplň do nich dát až po těch 10 minutách. Pokud tam tu náplň dáte hned, tekutá náplň vyteče - ano, zkazila jsem takhle celý jeden plech, protože jsem chtěla ušetřit trochu času :D Takže fakt, nechte předpéct :)
Sušenky jsou měkké, dobré, lze uplatnit fantazii a momentální chutě :) A nejsou tak sladké jako vánoční cukroví! Takže přeji dobrou chuť.
Oh wow, tak mě to konečně potkalo. Romantické požádání o ruku. :) Nádherný slunečný den, modrá obloha, zima jako prase, bláto na poli, krásné symbolické místo... a najednou to pokleknutí a třpytící se prsten... Nemohla bych si tenhle okamžik přát krásnější, než jak to Ivo provedl :)
Ivo mě požádal o ruku! Chodíme spolu dva a půl roku... Zpočátku jsem si nedokázala představit, že bych tak dlouho čekala na prstýnek od něj. Ale měla jsem ty zamilované růžové brýle docela dlouho - abych pravdu řekla, jsem moc ráda, že to "trvalo tak dlouho". Bůh to měl v rukou. Věděl, že nejsem připravená, i když jsem si myslela, že jsem. Z domu si ponesu určité negativní vlastnosti,vzpomínky, návyky a reakce na situace, ale Bůh mi projevuje tak neskutečnou milost! Jen to bude chtít trochu času. Bydlet pryč z domu mi vážně prospěje.
Během těch dvou let jsme se s Ivem poznávali, to ano... ale myslím, že asi nejvíc jsme se poznali za posledního půl roku. A taky je vidět, tak nás oba Bůh měnil, jak nám dával (a dává) lásku a porozumění k sobě navzájem. Myslím, že během tohoto posledního půlroku jsme si mnohem víc povídali o důležitých věcech, četli jsme spolu knížku o manželství, a podnikali spoustu věcí spolu... A nebude to vždycky lehké, na manželství je třeba pořád pracovat... je to vlastně takový krok víry pro oba. Věřím, že Bůh mi dává toho správného muže :) Cítím neskutečnou vděčnost a radost z toho, že i když jsme oba hříšní lidi, Bůh nám prokázal milost v tom, jak nás oba mění. Teď mě k tomuto napadl jeden verš, nevím už, kde je, ale asi by se mi líbil na svatební pozvánky: Nestaví-li dům Hospodin, marně se namáhají jeho stavitelé. Ano, potřebujeme Boha. Bez Něj nemám lásku k sobě ani k nikomu jinýmu.
Věc, kterou poslední dobou řeším, je využívání času. Jak trávím čas? Chtěla bych dělat tolik věcí, myslím na spoustu z nich, ale neuděám ani jednu.. Chtěla bych napsat knížku, nebo aspoň detailně sepsat jedno svědectví, které věřím, že Bůh po mně jednou bude chtít, abych říkala. Chtěla bych pravidelně cvičit. Chtěla bych zkusit uvařit falafely. Chtěla bych víc číst Bibli a poznávat Boží charakter. Chtěla bych si znovu osvěžit francouzštinu. Naučit se hrát na kytaru aspoň trochu. aaaaaaah a tak dál! DISCIPLÍNA Pavlíno! Discipína! Tak se můžete modit za tohle, abych se dokázala soustředit na jednu věc. I když teď to asi moc nepůjde, protože budu plánovat svatbu za chvíli, a to budu mít v hlavě zase hodně věcí... ale jelikož jsem hyper-organizovanej člověk, tak to přece zvládnu! :D
Zítra mám pracovní pohovor (ano, stále nemám práci), tak to ukončím, ale zas dám brzy recept (chystám se na Macarons pokus č.1)
A co teď? Můžu si napsat Bc. před jméno, ale co mi to pomůže? :D No, aspoň zase můžu vařit a péct dobroty a neztrácet čas učením se na nějaký státnice že :)
Přemýšlím, co mám dělat... od září mám zas jít do školy, ale mně se táááák nechce. Chce se mi pracovat, ale nemám praxi.. Mám pocit, že Bůh mě prostě nechává čekat na všechno až do poslední chvíle a pak je to úplně jinak. Musím uznat, že "jinak" myslím ve smyslu "lépe".. Jasně, když se něco mění tak často remcám a mrčím a tak, ale v konečným výsledku to vždycky dopadlo líp pro mě. Někdy, když kolem sebe vidím spoustu discouraging věcí, je těžký důvěřovat Bohu že On to má pod kontrolou a důvěřovat hlavně tomu, že to je pro moje dobro... Takže teď nějak vyčkávám a tajně doufám, že i když jsem na tu školu přijatá, tak Bůh má pro mě něco jinýho.. jsem hrozná, že?! Ale you know what, když jsem měla křest, řekla jsem, že chci následovat Ježíše.. vždycky. Ne jen když se mi bude chtít, ale vždycky.. To je to co bych měla dělat.
Včera jsem potřebovala upéct nějakou maličkost na rodinnou oslavu, a zároveň jsem měla náladu na něco jednoduchého, roztomilého a dobrého. Klasické muffiny (podle receptu z Apetitu, i když jsem si ho trochu upravila) byly moje konečná volba. Občas si říkám "Muffin Princess", protože hrozně ráda peču muffiny/cupcakes všeho druhu, ale občas zapomínám na základní recept. Blueberry muffiny jsou prostě klasika, a to vynikající.
Ingredience:
85 g másla
2 vejce
150-200 ml mléka (s 200 ml je těsto hodně řídké a kousky čokolády a borůvky pak mají tendenci držet se ve spodu muffinu)
140 g cukru
1 lžička vanilkového aroma
250 g hladké mouky (špaldové)
1 lžička prášku do pečiva
1 lžička jedlé sody
130 g borůvek (nejlépe čerstvých, pokud jsou rozmrazebé, tak pozor na vodu, pořádně osušit!)
150 g čokolády nakrájené na kousky (já použila asi polovinu čokolády na vaření a celou milku.. větší polovinu milky a čokoládu na vaření jsem dala dovnitř těsta, ale asi hrst kousků jsem nechala zvlášť a dala jsem je nahoru na těsto když už byůy košíčky naplněné.. čokoládové kousky na povrchu vypadají hezky :) )
1. Smícháme prášek do pečiva a jedlou sodu s moukou.
2. V míse ušleháme máslo s cukrem, přidáme vejce, vanilkové aroma a mléko.
3. Čokoládové kousky a borůvky vmícháme ručně nakonec.
Za chvíli začíná poslední červencovej den a já dnes tak přemýšlím, co jsem vlastně ten měsíc prázdnin dělala?? Připadá mi, že naprosto NIC! Ale na druhou stranu že to bylo docela hektický. Vlastně jsem celej červenec byla nemocná. A Bůh mi měnil plány a znovu dokázal, že když ho někdy nechci slyšet, tak on si najde cestu ke mě, najde způsob, jak mi sdělit to, co On chce.
Moje potíže začaly asi 4. července nebo tak nějak, šílený bolesti hlavy, jako ještě nikdy. Tak jsem si vzala kapky, šla spát a myslela si, že to do druhýho dne přejde jako vždycky. Ale nepřešlo a hlava bolela neustále, jen jsem ležela na zemi v pokoji a koukala do stropu a nechápala jsem. Navíc jsem byla z toho tak nervózní po pár dnech, že jsem se chovala jak idiot v některých věcech. Pak mě začalo bolet v krku a přišla i zvýšená teplota, takže jsem v pondělí šla k doktorovi. Já k doktorům moc nechodím, ale bylo pondělí a já měla mít ve středu promoci! Tak jsem dostala třídenní antibiotika.. Jela jsem na promoci zesláblá, a hodně z vás ví, co se stalo.. ano, švihla jsem tam sebou (ne že bych zakopla.. to by možná bylo míň trapný :D ) Ale ok, říkala jsem si, třeba to zabere ty antibiotika.. Ale neee. Tak jsem šla k zastupujícímu panu doktorovi asi týden po promoci, s knedlíkem v krku a šílenou rýmou. Dostala jsem další antibiotika, tentokrát na týden. Trochu mě děsilo, že si tím zničím střevní mikroflóru a játra (zvlášť když mě chvílema napadalo, jestli nemám mononukleózu)... ale začalo to být lepší. Dokonce jsem si začala myslet, že na ten Sport Camp přece jen pojedu. Ale Bůh sám dobře ví, kam mám jet a kam ne. A někdy mi to musí říct tak, že mě zachumlá do peřin. Po pár dnech braní antibiotik mi zmiznul ten angínovej "knedlík v krku" a i mandle se spravily, ale z ničehonic mě začal bolet jazyk. Jazyk, pro mě naprosto neznáma nová bolest! Nevím, jestli jste to někdy zažili, ale je to hodně nepříjemný. Bolel mě při mluvení, a když jsem chtěla jíst, myslela jsem že mi ten jazyk snad upadne. Tak jsem šla na ORL oddělení, protože jsem nevěděla kam jinam s tím jít. A tam pan doktor neměl ponětí, co to může být. Jen koukal a koukal a nic nevykoumal. A žádný testy, třeba odběr krve nebo výtěr z úst.. nic. (Jako vážně, když nevím co pacientovi je, tak nedělám žádný testy, jen čekám jestli se to zlepší nebo zhorší??!) Byla jsem z toho úplně pschicky hotová, protože jsem mohla jíst jen kašičky, a i to dost bolelo. Tudíž jsem řekla, že na Sport Camp nemůžu :( A konečně minulý pátek jsme přišli, kde je zádrhel :D Příště až mi bude pan doktor předepisovat antibiotika, a zeptá se: "Jste alergická na penicilin?" ... řeknu "Ano, penicilin NE!" :D
Takže tohle je ve zkratce (hah) můj nemocný červenec. Nejlepší ale je, že celá tahle situace je hrozně fajn v tom, že Bůh mluví. Za tu dobu, co jsem mohla jen ležet a koukat do zdi jsem si uvědomila spoustu věcí, se kterýma se teď potýkám.. některý víc osobní, některý míň. Například vím, že se musím naučit pokoře a nechat se vést Bohem. Abych pravdu řekla, posledních pár měsíců jsem si zvykla dělat věci po svým a nebavit se o tom s Bohem. Vím, že jsem se ani moc nemodlila za státnice, přijímačky, bakalářku atd. A to škola ještě není to nejdůležitější. Když se mě kazatel zeptal, jestli pojedu na SportCamp, automaticky jsem odpověděla ano. Vůbec, ale vůbec jsem se nenamáhala se za to modlit, modlit se za to kde mám letos být, abych sloužila Bohu. Prostě jsem chtěla jít vlastní cestou. Ale naštěstí Bůh dává "facky" = situace, kdy nás donutí si uvědomit, co děláme špatně. A za to jsem moc vděčná, za tyhle "Boží facky" :) Občas čtu úryvky z knížek od Corrie Ten Boom, a ta paní pro mě začíná být opravdovým vzorem, takovou ženou bych se chtěla stát. Ženou, která se nebála, protože věděla, že Pán Bůh je s ní. V jedné té knížce píše, že trápit se starostmi je neposlušnost, a já jsem byla hodně neposlušná... Nechala jsem se naplnit strachem a úzkostí (což jsou podle Corrie ty nejúčinnější zbraně toho zlého). Vím, že Pán Ježíš je vítěz. Je vítěz, a i když se může zdát, že satan vyhrává, nikdy se to nestane. Ježíš je vítěz :) A i když nám se situace zdá neřešitelná... Bůh může "lusknout prsty" a všechno je jinak...
Modlím se, aby Pán Bůh odstranil tenhle strach z různých věcí a nahradil ho láskou a radostí, kterou tolik potřebuju. Modlím se, abych byla dostatečně pokorná na to, abych se Bohem nechala vést, abych mu opravdu hluboce důvěřovala. A modlím se i za kohokoli, kdo dočetl až sem, aby mohl vidět a být vděčný za to, jak Pán Ježíš působí v jeho/jejím životě.
